Mini soustředění v Rakousku proběhlo za pěkného počasí v nádherných terénech v podhůří Alp. Cesta do východní části Rakouska však byla dlouhá. Naší části výpravy zabrala více jak sedm hodin. Je pravda, že jsme měli četné zastávky, navíc u Salcburku jsme sjeli omylem na dálnici směr Itálie a jelikož z Německa jelo spoustu vozidel na prodloužený víkend zdrželi jsme se zbytečně v koloně půl hodiny než jsme mohli na nejbližším sjezdu z dálnice zvolit správný směr. Do cílové destinace jsme tak dorazili až za tmy, kdy jsme navíc těsně před cílem narazili na silniční kontrolu. Naštěstí po negativním dotazů jestli umíme německý stačilo předložit pouze řidičák a papíry od vozidla.
Zázemí pro nocleh bylo prostorné, dobře vybavené a po poslední zkušenosti z jarního soustředění i s dostatečným počtem sociálního zařízení. Druhá část výpravy vyrážela již ráno a tak zvládla i výlet k hoře Hochzeiger.
Ráno následujícího dne se nám otevřel pohled na okolní hory. Bydleli jsme totiž v horském údolí. Proběhla snídaně z domácích zásob. Ubytování bylo vcelku komfortní, jak jsem psal již výše. Měli jsme k dispozici celé první patro rozsáhlé stavby se samostatným vstupem. Kolem patra bylo několik prostorných teras. Majitelé pak využívali přízemí. Pan domácí je horský vůdce a jeho žena pochází z Maďarska. Žila s nimi i dcera věku našich závodnic. Dům byl také plně domácích zvířat. Kohout, pes, slepice a králík. Zvířata měli volný výběh i mimo zahradu a tak jsme mohli sledovat králíka jak si hopsá ve strání. Každý večer se vrací o čemž jsme se také přesvědčili. Jedinou nevýhodou ubytování bylo, že dva účastníci museli bydlet ve vedlejší vesnici.
Odpoledne nás čeká sprint v městě Imst. Dopoledne tak využíváme k výletu. Než jsme však vyrazili, stavili jsme se v místním obchodě Interspar. Nákup na dnešek a zítřek a někdo i pár dalších drobností.
Z obchodu vyrážíme nad město k lanovce vedoucí pod horu Vorderes Alpjoch. Cesta lanovkou končila v polovině kopce, kde jsme i mi vystoupili a udělal jsme si krátký okruh horským údolím vedoucím pod horu Imster Muttekopf. Naskytlo se nám nepřeberné množství úchvatných výhledů po okolních horách. Cestou jsme míjeli i orienťácké kontroly (dřevěné sloupy se OB značkou), jelikož v údolí se nacházel místní areál pevných kontrol. Sice jsme se celý výlet pohybovali v údolí. ale nejvyšší horu ČR Sněžku jsme dali.
Naskytla se i možnost naposledy si sáhnout na sníh (i za cenu většího stoupání) a podívat se jak místní záchranáři trénují s vrtulníkem.
Cestu zpět pod horu někteří jeli lanovkou, další využili dlouhou bobovou dráhu.
Bylo třeba trochu si pospíšit. Je nutno stihnout závod, který naštěstí začínal až ve tři hodiny odpoledne přímo v městečku Imst. Šlo o sprint. Závod byl součásti Rakouského poháru. Účast i konkurence tak byla slušná, i když velikostně se to z českým nároďákem srovnat nedá. Spíš s větší oblasti. O to však byly zajímavější terény a několik zahraničních účastníků také závodu dodalo lesk. Byli vidět Švédové, Švýcaři, Němci a další. V neděli například první tři místa v dámské elitě obsadili Švédky Lundberg Hanna (8x juniorská mistryně světa), Alexandersson Tove (patří jí 15 titulů mistryně světa a dalších 11 podiových umístění na mistrovství světa) a Ohlsson Karolin (2x zlato a 1xstříbro z mistrovství světa). V mužské elitě pak v neděli druhý doběhl například Švýcar Hubmann (6x mistr světa). Já sice moc sprinty nemusím, ale zdejší pro mě neznámé město i zajímavé pohledy s pozadím Alp za vyzkoušení určitě stálo. Po závodě jsme zašli na oběd. Čekání na vyhlášení výsledků jsem si také zkrátil návštěvou stánků s OB vybavením. Nakonec jsem i něco koupil. Buzola tady například vyšla mnohem levněji. I další věci se dali pořídit za nižší cenu než v ČR, ale nakonec jsem zůstal jen u buzoly.
Vcelku mě překvapilo kolik lidí počkalo na vyhlášení výsledků. Ceny předával starosta a podobně jako u nás na oblasti byli odměněni zajímavými cenami i všichni nejmenší. Po závodě jsme jeli na chalupu. Bylo již dost pozdě, takže proběhla večeře. Mládež pak využila trampolínu k odreagování. Děti i utužovali své jazykové znalosti v konverzaci s dcerou hostitelů, i když často pomocí řeči těla. Je však čas spát. I králík se vrátil domů.
Nedělní ráno bylo stejně slunečné jak to sobotní, i když u vrcholu hor se dnes drželo více mraků. Dnes náš čekala krátká trať, odpoledne návrat domů a tak jsme ráno museli všechno zabalit. Před odjezdem jsme se ještě rozloučili s hostiteli a místními zvířaty.
Tentokrát jsme jeli až za Imst do úzkého údolí sevřeného mezi horami. Zázemí závodu bylo místní fotbalové hřiště. Terén byl hodně těžký a zajímavý. Běželo se v lese na úpatí stoupajících hor. Les byl relativně dobře průběžném, ale z horší viditelností a množstvím terénních detailů (množství malých kopečků, údolíček a jam). Na mé trati se dvakrát brodila azurově čistá horská říčka. Dravá voda sahala až nad kolena. Především první část byla mapově hodně náročná. Určitě bych uvítal větší měřítko. I tak jsem si závod dosyta užil. V cíli pak jsme znovu počkali na hojně sledovaní vyhlášení. Byl tak čas na občerstvit u místního stánku. Těsně před vyhlášením přišel krátký déšť, jediný v průběhu pobytu.
Po závodě následoval předlouhá cesta domů. Kousek od centra jsme se ještě společně stavili na jídlo a pak každý po vlastní ose. Provoz nebyl nikterak velký (v Rakousku i Německu mají zítra státní svátek), přesto jsem do Tábora dorazili až v pozdních večerních hodinách. Sice unavení, ale spokojení z nevšedních závodů.
A jak jsme si vedli výsledkově. Nejmenší se dokázali prosadit i na bednu. Žactvo se drželo převážně v širším středu startovního pole a veteráni si užili především krásný terén.
